Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Legends about castle Loket

4. 12. 2011

Czech version, sent by teacher Alena Holasová from Ostrava

Legendy o hradu Lokti
 
V západních Čechách mezi Sokolovem a Karlovými Vary, stojí nad řekou Ohří na strmé skále mohutný hrad Loket. Jméno dostal podle meandru řeky, který připomíná ohnutý loket. Měl chránit české pohraničí proti nepřátelům. Proto byl pevný a rozsáhlý a panovníci mu přikládali veliký význam.
 
Loket byl hrad královský. Proto tu občas pobývala i královna Eliška Přemyslovna, manželka krále Jana Lucemburského. Ten často vyjížděl za dobrodružstvím mimo království. Byl dost podezíravý a tak si snadno nechal některými pány namluvit, že ho chce královna připravit a trůn a sama vládnout jménem tříletého prince Václava. Naplněný zlostí se rozjel na Loket, který snadno dobyl. Elišku s dcerami poslal na hrad Mělník. Václava ponechal na Lokti a nechal ho dobře střežit.
 
Po čase, když králův hněv opadl a zprávy o spiknutí královny se nepotvrdily, odvezl malého prince na královský dvůr do Francie, kde mu dali jméno Karel. V sedmi letech ho oženili s francouzskou princeznou Blankou. Po smrti svého otce se stal nejen českým králem, ale i římským císařem. Zvelebil Prahu i celé české království.
 
Na hrad Loket nezanevřel. Rád do zdejších lesů jezdíval lovit zvěř. Jednou se svou družinou štval jelena po proudu Ohře daleko až za Svatošské skály. Tam najednou jelen skočil ze srázu dolů. Pes, který mu byl v patách, spadl do horkého vřídla. Brzy lidé zjistili, že voda v něm je nejen horká, ale i léčivá. Během několika století tu vyrostly světoznámé lázně nazvané na počest svého objevitele Karlovy Vary. Jejich symbolem se stala socha kamzíka umístěného pod skálou nazvanou Jelení skok.
 
V rokli pod vysokou věží prý v dávných dobách sídlil hodný drak. Podobal se hadu zkříženému s krokodýlem. Lidem neubližoval, ale koně slupl na posezení. Dával o sobě vědět táhlým pískáním. Ochotně zapaloval ženám louče a svíčky a snad se i občas nechal podrbat za ušima. Řádil tu i skřítek Štrakakal, který nesnášel rozcuchané děti, přestože sám byl střapatý. Chodil po chodbách hradu v dlouhém plášti. V jedné ruce nosil knihu a v druhé kartáč, kterým se snažil děti učesat. Knihou je při tom tloukl do zad.
 
Na nádvoří hradu stojí bronzová soška ducha zdejších skal, vodních Pramenů a podsvětí. Jmenuje se Gottstein. Češi mu říkají Svatoš. Má dlouhou špičatou bradu a v roce drží kyj. Kdo si přeje něco dobrého a nechá mu drobnou minci, tomu prý bude jeho přání splněno. Kdo se však neopatrně dotkne jeho kyje, toho nic dobrého nečeká. Naopak ten, kdo ho uvidí na hladině řeky, bude mít celý rok všeho dostatek a vše se mu bude dařit.
 
Podle pověsti byl Svatoš, duch zdejších skal a lesů, vychován jako nalezenec na hradě Lokti, kde se cítil jako doma. Když dospěl, zamiloval se do jedné místní krasavice, kterou ale společný život s lesním duchem vůbec nelákal. Našla si jiného ženicha a vzala si ho. Svatební průvod jel kolem řeky. Svatoš nemohl přenést přes srdce, že žena, kterou miluje, bude patřit jinému. Proměnil ji i svatebčany ve skály. V čele zkamenělého průvodu jde Kněz, za ním Ministranti, Svatební pár, Svatební průvod, Muzikanti, Tchýně. Tak totiž lidé jednotlivé skalní útvary ve Svatošských skalách pojmenovali.
 
V Hejtmanském domě hradu je vystaven stříbřitě lesklý kámen, který spadl na nádvoří v roce 1422, vážil přes sto kilogramů. V té době spravoval Loketské panství zlý purkrabí Půta. Tvrdě vymáhal daně a s nikým neměl slitování. Když ho jednou na kolenou prosila chudá vdova s kupou děti, aby ji s daněmi posečkal, dal ji odvléci do vězení. Žena se neovládla a vykřikla strašnou kletbu: „Když máš, pane, srdce z kamene, zasloužíš si zkamenět celý!“
 
Sotva to dořekla, modrá obloha potemněla, zaburácel hrom a z nebe spadla ohnivá koule přímo do míst, kde stál purkrabí. Když se dým rozplynul, uviděli lidé hluboký kráter a na jeho dně rozpálený kámen. Když vychládl, chodili se na něj dívat nejen zvědavci z okolí, ale přijížděli i páni z Prahy a také učenci, alchymisté i různí šarlatáni. Město pod hradem z toho mělo pochopitelně užitek.
 
Loketští měšťané svého zkamenělého purkrabího cenili hodně vysoko. Za třicetileté války jej ukryli v hluboké hradní studni, aby jim ho Švédové neodvezli. V 19. století se o meteorit začala zajímat muzea. Z kamene byl zhotoven odlitek, který je vystavován na hradě. Původní kámen byl rozřezán a o jeho části se podělily muzea v Praze, Vídni a v Sokolově.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář